Elektromagnetické vlny
From Wikipedia, the free encyclopedia
Elektromagnetické vlny nebo vlnění (viz též elektromagnetické záření) je děj, při němž se prostorem šíří příčné vlnění elektrického a magnetického pole. Elektrickou složku charakterizuje vektor intenzity elektrického pole E a magnetickou složku vektor magnetické indukce (hustota magnetického toku) B. Vektory E a B jsou navzájem kolmé, mají souhlasnou fázi a jejich kmity probíhají napříč ke směru, kterým se vlnění šíří.
Elektromagnetické vlny mohou mít různé frekvence, vlnovou délku a energii, což ovlivňuje jejich vlastnosti. Vysokofrekvenční vlny mají kratší vlnovou délku a vyšší energii. Nízkofrekvenční vlny mají delší vlnovou délku a nižší energii. Podle zvyšující se frekvence a klesající vlnové délky se elektromagnetické vlny dělí na rádiové vlny, mikrovlny, infračervené záření, viditelné světlo, ultrafialové záření, rentgenové záření a gama záření. Elektromagnetické vlny s vlnovými délkami v rozmezí viditelného světla se nazývají světlo.
Elektromagnetické vlny se šíří rychlostí světla a mohou být vysílány z různých zdrojů, jako jsou například rádiové vysílače, televizní vysílače, mobilní telefony a mikrovlnné trouby.
Prvním využitím uměle vytvořených elektromagnetických vln byl přenos informace pomocí bezdrátového telegrafu. V současnosti se pomocí nich přenáší televizní a rozhlasové vysílání, komunikuje mobilními telefony, ovládají drony nebo hračky pomocí dálkového ovládání, ovládá elektronika pomocí ovladače, ohřívá strava (mikrovlnná trouba), zjišťuje přítomnost a pohyb předmětů (radary). Elektromagnetické vlny jsou základem pro satelitní komunikaci a GPS navigaci.