Dějiny buddhismu
From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny buddhismu počínají 6. stol. př. n. l., kdy se narodil buddha Šákjamuni. Díky tomu patří buddhismus k nejstarším, avšak zároveň stále „živým“ náboženstvím.
Buddhismus vznikl v Indii, odkud se šířil do dalších částí Asie. K výraznému rozšíření buddhismu na indickém subkontinentu a dokonce i mimo něj (zejména na Srí Lanku) došlo až za vlády krále Ašóky. Buddhismus se postupně začal štěpit na školy, přičemž nejstarší známou školou buddhismu je théraváda. Vedle ní postupně vznikaly i další školy později označované jako hínajánové směry. Od 1. století se začal utvářet nový směr buddhismu – mahájána, který v samotné Indii nakonec převládl a odtud se rozšířil zejména do Číny, Koreje, Japonska a Vietnamu. Asi od 6. století v rámci mahájánového buddhismu vzniká směr nazývaný vadžrajána, která se později stala hlavní formou buddhismu v Tibetu, odkud se v dalších stoletích rozšířila zejména do Mongolska a zemí současné Ruské federace jako jsou Burjatsko, Tuva a Kalmycko. Théraváda, která během prvního tisíciletí přežívala v podstatě jen na Srí Lance, se od druhého tisíciletí stala převládajícím náboženstvím většiny zemí jihovýchodní Asie – Myanmaru, Thajska, Laosu a Kambodže. Zatímco v Indii, zemi svého původu, buddhismus ke konci prvního tisíciletí upadal, až nakonec v důsledku islámských nájezdů během 11. století až 13. století zcela vymizel. Teprve ve 20. století dochází v Indii k znovuoživení buddhismu, a také i k jeho šíření na Západ. V současné době se buddhismus člení na tři základní směry – vadžrajánu, mahájánu a théravádu.