Dějiny archeologie
From Wikipedia, the free encyclopedia
Archeologie je věda, zabývající se studiem lidské minulosti prostřednictvím archeologických pramenů. Ty zahrnují movité i nemovité artefakty (včetně částečně nebo zcela zaniklé architektury), ekofakty (včetně kulturní krajiny) a přírodní prameny (např. pylová zrna, jezerní sedimenty). Tyto prameny vydávají svědectví o kultuře minulých lidských populací, ale i o jejich životním prostředí.
Rozvoj oboru archeologie má společné kořeny s historií. Mezi první osoby projevující zájem o studium minulosti, patřili panovníci, kteří chtěli ukázat slávu svých národů a podpořit své mocenské ambice. Řecký historik Hérodotos žijící v 5. století př. n. l. byl prvním učencem, který systematicky studoval minulost a možná byl první, kdo zkoumal artefakty. V říši Sung (960–1279) v období císařské Číny, čínští učenci a úřednicí objevovali, studovali a katalogizovali starověké artefakty. V 15. a 16. století došlo v renesanční Evropě k vzestupu antikvářství, tedy sběru starožitností. Postupem času se převážně soukromé sbírky pod vlivem nacionalismu měnily v národní muzea a první archeologické výzkumy reagovaly na hledání počátků jednotlivých národů. Na konci 19. století se archeologie vyvinula v mnohem systematičtější disciplínu a ve 20. století se stala samostatným oborem s vlastní metodikou a řešenými tématy. Během tohoto období také došlo k významnému pokroku v používaných technikách.
Slovo archeolog (v anglické verzi archaelogist) bylo poprvé použito v roce 1824 v Oxford English Dictionary.