Dějiny Nového Zélandu
dějiny / From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny Nového Zélandu jsou dějinami státu Nový Zéland, který vznikl roku 1907, a dějinami území tohoto státu před jeho vznikem. Nový Zéland je geograficky souostrovím dvou velkých ostrovů, Severního a Jižního, a dalších asi 600 menších ostrůvků.
Historie Nového Zélandu začíná zhruba v letech 1320 až 1350 n. l., kdy jej objevili a usadili se tu Polynésané, kteří pak vyvinuli odlišnou maorskou kulturu. Stejně jako ostatní tichomořské kultury byla maorská společnost zaměřena na příbuzenské vazby a spojení se zemí, ale na rozdíl od nich se přizpůsobila chladnějšímu prostředí.
Prvním evropským průzkumníkem, který navštívil Nový Zéland, byl 13. prosince 1642 holandský mořeplavec Abel Tasman. V roce 1643 zmapoval západní pobřeží Severního ostrova a jeho výprava se poté plavila zpět do Batávie, aniž by vkročila na novozélandskou půdu. Britský mořeplavec James Cook, který dorazil na Nový Zéland v říjnu 1769 na první ze svých tří cest, byl prvním Evropanem, který obeplul a zmapoval celý Nový Zéland. Od konce 18. století pak zemi pravidelně navštěvovali další mořeplavci, misionáři, obchodníci i dobrodruzi.
V roce 1840 byla mezi zástupci Spojeného království a maorskými náčelníky podepsána smlouva z Waitangi, kterou se Nový Zéland stal součástí Britského impéria a poskytla Maorům stejná práva jako ostatním britským poddaným. Spory o výklad smlouvy a snaha osadníků získat půdu ale později vedly k válkám, které spolu s účinky evropských infekčních nemocí i důsledky zavedení evropského ekonomického a právního systému vedly k tomu, že většina území Nového Zélandu přešla do vlastnictví Evropanů, kdežto Maorové zchudli.
Od 90. let 19. století uzákonil novozélandský parlament řadu progresivních změn, včetně volebního práva pro ženy a starobních důchodů. V roce 1907 se Nový Zéland stal samosprávným státem v rámci Britského impéria. Více než 100 000 Novozélanďanů bojovalo v první světové válce jako součást novozélandských expedičních sil. Po válce Nový Zéland podepsal Versailleskou smlouvu (1919), vstoupil do Společnosti národů a prováděl nezávislou zahraniční politiku, zatímco jeho obranu stále kontrolovala Británie. Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, Nový Zéland přispěl k obraně Británie a válce v Tichomoří asi 120 000 vojáky.
Od 50. let 20. století se Maorové začali stěhovat do měst a maorská kultura zažila renesanci. To vedlo k rozvoji maorského protestního hnutí, které následně na konci 20. století vedlo k většímu uznání smlouvy z Waitangi. Ekonomika země sice byla postižena celosvětovou energetickou krizí v roce 1973, ztrátou největšího exportního trhu Nového Zélandu po vstupu Británie do Evropského hospodářského společenství a nekontrolovatelnou inflací, ale díky reformám z 80. let se Novému Zélandu na konci 20. století a na začátku 21. století ekonomicky dařilo dobře. Také zahraniční politika se po roce 1984 stala nezávislejší, zejména v prosazování bezjaderné zóny.