Cesare Pugni
italský hudební skladatel From Wikipedia, the free encyclopedia
italský hudební skladatel From Wikipedia, the free encyclopedia
Cesare Pugni (31. května 1802 Janov – 26. ledna 1870 Petrohrad) byl italský klavírista, houslista a hudební skladatel, autor baletů, oper a instrumentální hudby.
| Cesare Pugni | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Narození | 31. května 1802 Janov |
| Úmrtí | 26. ledna 1870 (ve věku 67 let) Petrohrad |
| Místo pohřbení | Vyborgskoe Catholic cemetery |
| Žánry | opera, klasická hudba, duchovní hudba a balet |
| Povolání | hudební skladatel, choreograf a hudební pedagog |
| Nástroje | klavír |
| Významná díla | Ondine, ou La naïade |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se v Janově, brzy se však přestěhovali do Milána, kde jeho otec Philip byl hodinářem. Hudbu studoval od dětstvi. V sedmi letech napsal svou první symfonii a ve třinácti letech vstoupil na Královskou hudební konzervatoř v Miláně. Jeho učiteli byli Bonifazio Asioli (kompozice a kontrapunkt), Alessandro Rolla a Niccolò Paganini (housle) a Carlo Soliva (hudební teorie). Po dokončení konzervatoře hrál na housle v orchestrech divadel La Scala a Teatro alla Canobbiana Jako skladatel debutoval v opeře La Scala baletem Il Castello di Kenilworth v choreografii Gaetana Gioji. První velký úspěch zažil hned následujícího roku s baletem Elerz e Zulmida, který komponoval pro slavného francouzského choreografa Louise Henriho, který v té době ve Scale působil. Napsal pro něj i několik dalších baletů a stal se tak vyhledávaným autorem baletní hudby.
Navzdory těmto úspěchům v oblasti baletu, měl Pugni ctižádost stát se skladatelem opery. Jeho první opera Il disertore svizzero, ossia La nostalgia byla uvedena 28. května 1831 v divadle Teatro alla Canobbiana a následovala ji o rok později opera La vendetta, která byla uvedena ve Scale. Obě díla měla pozoruhodný úspěch.
Tyto úspěchy vedly k tomu, že se stal v roce 1832 v La Scale hlavním cembalistou a po smrti Vincenze Lavignyho v roce 1836, hudebním ředitelem divadla. Vedle toho učil na housle a kontrapunkt a komponoval symfonickou hudbu.
Přes počáteční úspěchy musel po dvou letech Scalu opustit, patrně kvůli skandálu se zpronevěrou finančních prostředků. Měl totiž zálibu v hazardních hrách a alkoholu, která ho přivedla do dluhů. Na začátku roku 1834 uprchl se ženou a dětmi před svými věřiteli z Milána do Paříže. Žil v naprosté chudobě a zoufale sháněl zaměstnání. Nějaký čas pracoval jako kopista pro Théâtre Italien. V té době podvedl i svého přítele Vincenze Belliniho, když kopii rukopisu opery I Puritani prodal za jeho zády divadlu Teatro di San Carlo v Neapoli. Bellini byl sice jeho chováním šokován, ale nadále mu vypomáhal oblečením i penězi.
V roce 1836 dostal Pugni objednávku od Louise Henryho, choreografa několika ze svých prvních baletů, složit hudbu pro balet Liacone, který měl být proveden v Neapoli v divadle Teatro San Carlo. Henry v té době pracoval v Pařížské opeře, kde připravoval baletní části do opery Gioacchina Rossiniho Vilém Tell, pro které Henry využil hudbu z Pugniho baletu L'Assedio di Calais. Pugni pak odcestoval do Neapole asistovat u operních baletních částí. Brzy poté Henry zemřel na choleru a Pugni se vrátil do Paříže, kde pracoval pro Casino Paganini až do jeho uzavření v roce 1840. Pak sloužil jako bezejmenný skladatel pro Pařížskou operu v Théâtre de l’Académie Royale de Musique. Editoval, korigoval a instrumentoval téměř veškerou baletní hudbu uváděnou na jevišti divadla. Komponoval drobné vložky pro baletní sólisty. Patrně zkomponoval a instrumentoval valnou část baletu Giselle Adolpha Adama.
V roce 1843 se seznámil s Benjaminem Lumleym, ředitelem divadla Jejího Veličenstva (Her Majesty’s Theatre) v Londýně, který mu zprostředkoval setkání s baletním mistrem divadla Julesem Perrotem. Ten mu pak nabídl zaměstnání v Londýně s titulem Composer of the Ballet Music to Her Majesty’s Theatre (Skladatel baletní hudby Divadla jejího veličenstva).
Na podzim roku 1843 se Pugni přestěhoval do Londýna a tím zahájil novou úspěšnou etapu svého života. V letech 1843–1850 zkomponoval sérii baletů pro největší choreografy té doby Julese Perrota, Arthura Saint-Léona a Paula Taglioniho. Jen v roce 1845 vytvořil šest nových baletů a jeho práce byla vysoko ceněna obecenstvem i kritikou. V té době se také podruhé oženil. Spřátelil se zejména s Julesem Perrotem. V druhé polovině čtyřicátých let spolu cestovali Evropou a uváděli Perrotovy choreografie na Pugniho hudbu.
V roce 1850 bylo Perrotovi nabídnuto postavení šéfa baletu carského imperátorského divadla v Petrohradě (Premier Maître de Ballet). Perrot měl podmínku, že současně s ním bude přijat i Pugni jako skladatel baletní hudby. Do té doby bylo v Petrohradě zvykem, že za hudbu k baletům odpovídal šéfdirigent. Pro Pugnu tedy byla vytvořena nová funkce baletního skladatele. V roce 1858 Perrot opustil Rusko a Pugni začal psát hudbu k baletům dalších slavných choreografů té doby: Maria Petipy a Arthura Saint-Léona. V roce 1861 ho Anton Rubinstein najal na petrohradskou konzervatoř jako profesora kompozice a kontrapunktu. Tuto funkci zastával až do konce svého života.
S postupujícím věkem se prohluboval Pugniho alkoholismus a vášeň pro hru. Stával se nespolehlivým. Kromě toho udržoval dvě domácnosti, když ke své manželce a sedmi dětem, které si přivezl z Londýna, si udržoval milenku, se kterou zplodil dalších osm dětí. Přesto mezi lety 1865–1868 zkomponoval dalších osm nových baletů.
Zemřel v naprosté chudobě 26. ledna 1870. Byl pohřben v Petrohradě na Vyborském katolickém hřbitově, který však byl v roce 1939 zrušen.
Jeho rodina zůstala v Rusku. Na její podporu byly uspořádány benefiční koncerty. Syn, Andrej Puni, se stal violoncellistou Mariinského divadla. Vnuk Aleksanr Viktorovič Širjajev byl tanečníkem a několik baletů svého děda obnovil na scéně Mariinského divadla. Další vnuk, Ivan Albertovič Puni, byl avantgardním malířem a po Bolševické revoluci emigroval do Francie.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Cesare Pugni na Wikimedia Commons Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
