Biskupská synoda
From Wikipedia, the free encyclopedia
V katolické církvi je Biskupská synoda, Biskupský synod či Biskupský sněm (lat. Synodus Episcoporum), považovaná za poradní orgán papeže, jedním ze způsobů, jak mu biskupové poskytují součinnost při výkonu jeho úřadu.[1] V Kodexu kanonického práva z roku 1983 v kánonech 342–348 a také Kodexu kánonů východních církví kánonem 46 je popsána jako „skupina biskupů, kteří byli vybráni z různých oblastí světa a scházejí se ve stanovených termínech, aby podporovali užší jednotu mezi římským papežem a biskupy, pomáhali římskému papeži svými radami při zachování a růstu víry a mravů a při dodržování a upevňování církevní disciplíny a posuzovali otázky týkající se činnosti církve ve světě.“[2] Biskupská synoda podléhá přímo papeži, který ji svolává, který ji předsedá, a který ji uzavírá.
Biskupská synoda Biskupský synod Biskupský sněm | |
---|---|
Synodus Episcoporum | |
„Je kompetentní při přípravě a provádění synodních shromáždění, jakož i v dalších záležitostech, které jí chce římský biskup předložit pro dobro všeobecné církve (Episcopalis Communio, čl. 23).“ | |
Založeno | 15. 9. 1965 (Pavel VI.) |
Je součástí | římské kurie |
Předseda | papež František |
Generální sekretář | kardinál Mario Grech |
Podsekretář(i) |
|
Synod na vatican.va | |
Dikasterium Římské kurie |
Kromě toho má každá patriarchální církev a každá velká arcibiskupská církev v rámci katolické církve svou vlastní biskupskou synodu. Na rozdíl od orgánu, který obvykle pomáhá papeži pouze radou, jsou tyto synody biskupů kompetentní, a to výhradně, vydávat zákony pro celou církev sui iuris, kterou každá z nich řídí.[3] 115krát se v Kodexu kánonů východních církví hovoří o „synodě biskupů“ v tomto smyslu a pouze jednou (kánon 46) je zmíněna synoda biskupů, kterou svolává papež.
Tyto synody biskupů nejsou tím, co se ve východních pravoslavných a starobylých východních církvích nazývá svaté synody. Ten spíše odpovídá pojmu stálá synoda těchto katolických synod biskupů, která se skládá z patriarchy nebo hlavního arcibiskupa a čtyř biskupů jmenovaných na pětileté období. Z těchto čtyř jsou tři voleni synodem biskupů církve a jeden je jmenován patriarchou nebo hlavním arcibiskupem, zatímco další čtyři jsou určeni stejným způsobem, aby nahradili některého člena, který je překážkou.[4] Zasedání celé synody biskupů se svolává, když je třeba rozhodnout o otázce, o níž je oprávněna rozhodnout pouze synoda biskupů, nebo když patriarcha či hlavní arcibiskup se souhlasem stálé synody usoudí, že je to nutné, nebo když o jeho konání požádá alespoň třetina biskupů, aby se zabývala nějakou konkrétní záležitostí. Kromě toho individuální kanonické právo některých patriarchálních a hlavních arcibiskupských církví vyžaduje, aby byla synoda biskupů svolávána v předem stanovených intervalech.[5]
Papežská biskupská synoda je stálá, i když nezasedá.[6][7] Pravidelně se konají její shromáždění, která jsou buď všeobecná, pokud jsou svolána k projednání záležitostí týkajících se přímo všeobecné církve, nebo zvláštní, pokud jsou svolána k projednání problémů určité zeměpisné oblasti.[8] Všeobecná shromáždění jsou buď řádná (konají se v pevně stanovených intervalech), nebo mimořádná (konají se k projednání nějaké naléhavé záležitosti).[9]
Papežská biskupská synoda má také stálý sekretariát,[10] který sídlí v Římě, ale není součástí římské kurie.[11] Papež František v září 2018 výrazně zvýšil autoritu i vliv synody.[12]