Ašókovy edikty
From Wikipedia, the free encyclopedia
Jako Ašókovy edikty či Ašókovy skalní nápisy apod. se označuje sbírka 33 nápisů na sloupech, kamenech a skalních stěnách, které tam nechal vytesat maurjovský král Ašóka v době své vlády, tedy někdy mezi lety 272-231 př. n. l. Jednotlivé nápisy se nacházejí na různých místech Indického subkontinentu, převážně však na jeho severu a poskytují jeden z prvních hmotných dokladů o existenci buddhismu. Nápisy popisují, jak se pod Ašókovou patronací buddhismus rozšiřoval. Podle Ašókových ediktů bylo v jeho době vystavěno mnoho nových buddhistických staveb a buddhismus se rozšířil až ke Středozemnímu moři.
Nápisy popisují Ašókovu oddanost dharmě a jeho snahu o rozšíření buddhistického učení po celé Maurjovské říši i mimo ni. Nezmiňují se však o historii či o učení buddhismu jako takovém (např. o čtyřech ušlechtilých pravdách apod.), ale zaměřují se výhradně na jeho sociální a morální rozměr. Sám Ašóka je v nápisech titulován jako „bohům milý“ či král „Pijadaši“. Identifikace Ašóky s králem „Pijadaši“ byla provedena až na základě nápisu objeveného v roce 1915. Kamenné nápisy nalezené ve východní Indii byly původně psány v magadhštině za použití brahmického písma, oproti tomu skalní edikty nalezené v oblasti západní Indie používaly jazyk blízký sanskrtu psaný v písmu kharóšthí. Jedna pasáž na jednom z ediktů je psaná řecky a jeden nápis je bilingvní, psaný řecky a aramejsky.
Nápisy se zabývají převážně stejnými náměty, a to Ašókovou konverzí k buddhismu a jeho proselytismem, jeho náboženskými a etickými předpisy, sociálními otázkami a starostí o zvířata.