opera-balet Karla Bendla From Wikipedia, the free encyclopedia
Možná jste hledali Švanda dudák (časopis)
| Švanda dudák | |
|---|---|
 Karel Bendl (kresba Jana Vilímka) | |
| Základní informace | |
| Žánr | opera-balet |
| Skladatel | Karel Bendl |
| Libretista | Jaroslav Vrchlický |
| Počet dějství | 3 |
| Originální jazyk | čeština |
| Literární předloha | Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen |
| Datum vzniku | 1891 / 1895-96 |
| Premiéra | 29. dubna 1907, Praha, Národní divadlo |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Švanda dudák je kantáta českého skladatele Karla Bendla z roku 1880 na slova českého básníka Jaroslava Vrchlického, sestavená na námět hry Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák aneb Hody divých žen. Autoři ji později přepracovali na operu-balet ve třech dějstvích, jež byla poprvé uvedena až po Bendlově smrti 29. dubna 1907 v pražském Národním divadle.
Kantátu Švanda dudák pro sóla, sbor a orchestr napsal Karel Bendl na slova čtyřdílné básně Jaroslava Vrchlického v roce 1880.[1] V té době působil v Itálii jako kapelník v orchestru barona Derviese. Poprvé byla provedena 16. května 1880 na akademii Spolku českých žurnalistů v Praze.[2][3] Její národní duch u Bendla překvapil, kritika psala: „Dokud byl u nás, stál vždy co zvláštní individualita umělecká na stanovisku kosmopolitním, krása hudebních tvarů českoslovanských teprve v cizině jej rozehřála, že nám napsal dílo, jež zaujímá místo mezi prvními skladbami duchem národní naší hudby prodchnuté.“[3] I díky tomuto pociťovanému národnímu tónu byla kantáta oblíbená a hudebními publicisty považována za jeden z vrcholů Bendlova díla, jeho „nejsmetanovštější“ kus;[1][4][5] v tomto smyslu i oceňoval i Zdeněk Nejedlý.[2] Oceňována byla „příhodná charakteristika povah a situací, národní ráz, kypící melodičnost v písních i jadrných sborech, zvučný a křepký orchestr, v malbě diatoniky zvláště barvitý“.[1] Nejvíce byla oceňována první část odehrávající se v hospodě, jakož i závěrečný sbor; prostřední démonická část se v kantátové podobě naopak jevila málo barvitá.[3] Po návratu do Čech provedl Bendl revizi kantáty, kterou v nové podobě zazpíval poprvé pražský Hlahol 18. února 1883. Téhož roku vydalo nakladatelství Fr. A. Urbánek i klavírní výtah kantáty.[6]
Podoba „světského oratoria“[3] měla však i přes popularitu díla svá úskalí. „Úzký […] náš život koncertní nepřipouští […] mnoho repris, a to ještě jen v intervalech několika roků; velké dílo vokální, ať oratorium, ať kantáta, odsouzeno […] jest ležeti ladem.“[1] Některá kantátová díla byla proto koncem 19. století pro Národní divadlo přepracovávána do inscenovatelné podoby, například Lisztova Svatá Alžběta nebo Dvořákova Svatá Ludmila. I Bendl se rozhodl kantátu přepracovat „vlastně jen k sesílení dojmů hudebních také zrakovými“ na operu menších rozměrů se zvýšeným zapojením baletu, tzv. operu-balet. Ve spolupráci s libretistou doplnili taneční čísla a výstup Švandy s Mařenčinými rodiči v první části, z níž se stalo první dějství, druhá a třetí část byly spojeny ve druhé dějství a ďábelský tanec byl rozvinut, konečně z čtvrté části se stalo třetí dějství a byly doplněny oba úvodní bory vesničanů a krátký dialog. Toto přepracování proběhlo roku 1891 a skladatel práci zadal Národnímu divadlu. To ji sice po umělecké stránce přijalo, jednání o inscenaci však ztroskotala na nedohodě o finanční stránce věci.[1][p 1]
Opera tak byla uvedena na jeviště až s velkým zpožděním, v roce desátého výročí skladatelovy smrti (1897). V době uvedení (premiéra 29. dubna 1907) již zájem o Bendlovo hudebně dramatické dílo opadl, jak ukázala i neúspěšná inscenace Indické princezny. Přes chválené kypré sbory, křepké tance, jímavou milostnou lyriku i působivou „bizarně v barvách zachycenou a řičivě hranou“ centrální scénu ďábelského reje, výrazně ovlivněnou Gounodovou hudbou k Valpuržině noci z Fausta,[1] se inscenace se dočkala pouze dvou repríz; v žádném jiném divadle již Švanda dudák jako opera nebyl uveden. Populárnější zůstala umělecky ucelenější původní kantátová verze.[2][5]
Na rozdíl od kantáty nebyla opera vydána ani v klavírním výtahu. Celá partitura, klavírní výtah i hlasy jsou uloženy v archivu Národního divadla. Libreto bylo vydáno jako součást 30. svazku dramatických děl Jaroslava Vrchlického roku 1907.[4]
| osoba | hlasový obor | premiéra (29. 4. 1907) |
|---|---|---|
| Vácha, sedlák | bas | Jiří Huml |
| Váchová, selka | alt | Marie Klánová |
| Mařenka, jejich dcera | soprán | Marie Kubátová |
| Švanda, dudák | tenor | Bohumil Pták |
| Cizinec | bas | František Šír |
| Hoch vesnický | mezzosoprán | Vilemína Hájková |
| Vesnická mládež, sbor ďáblů, ďáblic a pekelných příšer, venkované do práce se ubírající a z hospody se vracející, pastýři | ||
| Dirigent: František Picka, režisér: Robert Polák | ||
Děj z noci k ránu v noci svatojanské. (Předehra typu potpourri uvádí některá hudební čísla – motiv dudákovy písně, pekelného reje a motiv Švandovy lásky.)
(Hospoda) Ve vesnické hospodě hraje mládeži k tanci muzika, v níž vyniká dudák Švanda. Ale i on by si chtěl zatančit, proto dudy na chvíli odkládá a přidává se k tančící chase, Všichni zvědavě sledují, které z děvčat Švanda pozve do kola. Dudák svou volbu prozrazuje přípitkem, jenž platí jeho nejmilejší Mařence. Ale v krčmě je přítomna nejen Mařenka s matkou, ale i její otec, zámožný sedlák Vácha, a ten Švandovi rázně odpoví: jeho dcera ani její bohaté věno nebudou nikdy patřit nuznému dudákovi. Marně naléhá Švanda i Mařenka, marné jsou prosby Mařenčiny matky i přímluvy celé vesnice, Vácha je odmítá vyslechnout a rázně odvádí svou rodinu domů. Rozmrzelý Švanda už nemá náladu na tanec ani na hraní a chce odejít. Chasa ho zdržuje a žádá po něm nové písně (sbor Zadudej, dudáčku rozmilý), ale když na něm nic nevymohou, nechávají ho, ať si jde třeba k čertu.
(Cesta v pusté krajině) Stmívá se; Švanda je na cestě z hospody za Mařenkou a vzpomíná na ni. Zastaví ho cizinec, který prý se doslechl o jeho dudácké pověsti a činí mu nabídku: doprovodí-li ho dnes v noci Švanda do Černého dvora a zahraje-li tam k tanci jeho druhům, nebude litovat: odnese si bohatou odměnu a Mařenčin otec ho pak jistě uvítá vřeleji. Švanda souhlasí.
(Proměna – Černý dvůr) Z cizincových druhů se vyklubali oběšenci, kteří se v Černém dvoře baví hrou v karty. Nadšeně Švandu vítají a dožadují se zvuků jeho dud, přičemž mu slibují zlaťáky. Cizinec Švandu varuje, že za získané peníze nesmí děkovat, jinak o ně přijde. Švanda se pouští do hry, kolem něho se stále divočeji točí příšery a nastává pravý pekelný rej. Přitom se ale dudákova čepice plní mincemi a Švanda se již vidí Mařenčiným ženichem. Blíží se rozbřesk, tanec končí. Švanda se v poslední chvíli zapomene a děkuje duchům slovy: „I zaplať vám to Pán Bůh!“ Za zvuků hromu všechno náhle mizí ve tmě.
Je ráno. Na humnech se potkávají dvě skupiny vesničanů: zatímco jedni vyrážejí čerstvě do práce, druzí se vracejí z hospody s kocovinou. Přibíhá hoch a vypráví všem, že Švanda sedí na kopci přímo na šibenici a hraje na své dudy smutnou píseň. Skutečně, táhlé zvuky jeho dud zaznívají až do vsi. Lidé se běží podívat. Přichází i Mařenka a její rodiče a chlapec jim opakuje svou zprávu. To již je Švanda přiváděn zpět. Vácha se mezitím rozmyslel a své dceři sňatek se Švandou povolil; dívka radostnou novinu sděluje Švandovi. Švanda je nadšen, objímá Mařenku, chtěl by ukázat své vydělané zlaťáky, ale kapsy i čepice jsou prázdné. To však není důležité; jeho pravým pokladem je milovaná Mařenka.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
