Dějiny Prahy 1918–1938
From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny meziválečné Prahy byly určovány zejména přeměnou menšího druhořadého rakouského města obklopeného předměstími v rozsáhlou aglomeraci Velké Prahy a hlavní město nového československého státu, jeho politické, hospodářské a kulturní centrum.
Po vyhlášení první republiky byly okamžitě ze všech ulic odstraněny symboly staré monarchie (svržen Mariánský sloup, socha maršála Radeckého, císaře Františka I. a další symboly habsburské nadvlády); zrušeny německé názvy. Masaryk pověřil architekta Jože Plečnika úpravou Pražského hradu v duchu nové demokratické republiky.
Praha nadále pokračovala ve svém růstu v oblastech jakými jsou například Žižkov, Dejvice (urbanistické projekty A. Engela) či Střešovice. Vzhledem k tomu, že situace dospěla již do takového bodu, kdy téměř většina zástavby se nacházela za hranicemi města, bylo rozhodnuto hranice Prahy radikálně posunout od jejího historického středu. 37 měst i menších obcí bylo k metropoli připojeno, mezi nejvýznamnější se řadí například Vinohrady či Smíchov. Jednalo se o jedno z největších rozšíření v dějinách města (k dalšímu srovnatelnému došlo v roce 1974). Vznikla tzv. Velká Praha a také počet obyvatel radikálně vzrostl. Zatímco v roce 1910 šlo o 223 741 obyvatel, v roce 1921 už o celkem 676 657. V roce 1930 se pak počet obyvatel ještě zvýšil na 848 823.[1]